Doporučená denní dávka sodíku je zhruba 2300 mg, což je přibližně pět gramů soli. Každý Čech přitom sní za rok šest kilogramů soli. Na den včetně kojenců tak v průměru připadá 16,5 g, což je třikrát víc, než je doporučená dávka.

1. Mražená jídla – rychle a snadně, nicméně ne příliš zdravě, alespoň co se týká množství sodíku. Jedna porce takového jídla může obsahovat i 790 mg sodíku. Číst etikety se v těchto případech skutečně vyplácí.

2. Cereálie – možná zdravá forma snídaně, nicméně s vysokým obsahem sodíku. Některé značky mají v  jednom šálku cereálií až 250 mg sodíku.

3. Zeleninové šťávy – obsahují celou řadu vitaminů a enzymů, ale také vysoké dávky sodíku. Šálek takové šťávy může obsahovat až 479 mg sodíku.

Tip: Na trhu jsou k dostání i šťávy s nízkým obsahem sodíku, je však nutné pořádně číst etikety.

4. Balené maso a uzeniny – balené výrobky obsahují více sodíku než čerstvé potraviny. Samozřejmě záleží na typu výrobku a pak také na výrobci. Sledovat etikety se v těchto případech opravdu vyplácí, jelikož „zdravější“ uzeniny (šunka apod.) mohou mít ve skutečnosti více sodíku než suché salámy apod.

5. Polévky – jsou zdravé, ale jen ty, které si uvaříte celé sami. Polévky v sáčku jsou obvykle plné sodíku. Například šálek kuřecí nudlové polévky může obsahovat až 744 mg sodíku. Pokud tedy nemáte dostatek času a přece jen sáhnete po takové polévce, pak vybírejte především ty se sníženým obsahem sodíku – v tomto případě se vyplácí sázet na polévky určené dětem.

  
 

Tip: Zkuste zapomenout na všechny přesolené marinády a vyzkoušejte místo nich naložení masa do citrónové šťávy či octa, případně pomerančového nebo ananasového džusu, s čerstvými bylinkami.

7. Omáčky na těstoviny – usnadňujete si vaření nejrůznějšími omáčkami? Pak vězte, že i půl šálku omáčky na těstoviny může obsahovat 554 mg sodíku.

8. Kořenicí směsi či nakládané zeleninové chuťovky – jsou obvykle plné soli. I takové dvě lžíce nakládaných papriček jalapeňos můžou obsahovat až 568 mg sodíku.

Tip: Zapomeňte na směsi a raději vsaďte na čerstvé bylinky, případně pepř.

9. Slané oříšky – gram pražených, solených arašídů obsahuje 192 mg sodíku a velmi podobně je tomu u ostatních oříšků. Raději tedy volte nesolené varianty.

10. Předvařená rýže či instantní těstoviny – tyto urychlené potraviny obsahují obvykle v jedné porci více než polovinu denní dávky sodíku. Mnohem lepší je tedy volit obyčejné – nepředvařené suroviny.

11. Kečup – málokdo si uvědomuje, že i dochucovadla jako kečup obsahují velké množství sodíku. Jedna polévková lžíce kečupu tak může obsahovat 167 mg sodíku.

12. Minerální vody – mohou obsahovat sodíku víc než 1000 mg v jednom litru.

Jak se vyznat v etiketách

Obsah sodíku neznamená pouze obsah soli – existují další formy sodíku, jež mohou potraviny obsahovat:

• alginát sodný
• askorbát sodný
• hydrogenuhličitan sodný (jedlá soda)
• benzoát sodný
• kaseinát sodný
• chlorid sodný
• citronan sodný
• hydroxid sodný
• sodná sůl sacharinu
• mléčnan sodný – Stearoyl
• siřičitan sodný
• dihydrát
• glutamát sodný (MSG)
• fosforečnan sodný

6. Marinády a především sójové omáčky – jedna polévková lžíce sójové omáčky může obsahovat až 1024 mg sodíku. Samozřejmě existují i lehčí varianty těchto omáček, ale i ty jsou odborníky na výživu považovány za „sodíkové bomby“.

Dále vápenaté usazeniny včetně výše uvedených solí se usazují  dlouhodobě těle viz. následující výňatek z knihy Dr. Normena W. Walkera:

     Pevná minerální hmota, která vede pozvolným hromaděním v těle ke zkostnatění, ztuhnutí, stařecké slabosti a smrti, je složena hlavně z kalciumfosfátu (kostní hmota), kalciumkarbonátu (obyčejné vápno) a kalciumsulfátu (sádra), příležitostně z magnézia a jiných minerálií.

     Vidíme, že už v časném úseku lidské existence začíná proces zpevňování, který bez přerušení pokračuje, až se tělo z ohebného, elastického a energického stavu přemění v pevný, minerální, ztuhlý a inaktivní, který směřuje k smrti.

     Dětství, mládí, stav dospělosti, vysoký věk a stařecká slabost nejsou nic jiného, než mnoho různých stadií ztuhnutí a zkostnatění těla.

     Tato velká hustota, pevnost a ztuhnutí, stejně jako velký podíl vápenatých minerálních substancí, které vnikly do struktury těla, jsou jediným tělesným rozdílem mezi mládím a stářím.

celý článek o vodě a jejích minerálech najdete zde

Vhodný jídelníček najdete v tomto článku

Šokující lži o potravinách! Rozhovor s člověkem z branže, který odhaluje, jaký hnus jíme.

/obrázky v následujícím článku jsou velmi nechutné, takže jsme je nezobrazili.../

Platí u potravin, že čím jsou dražší, tím kvalitnější? Člověk z branže hovoří, že od všech dostáváme to stejné.  Miroslav Spišiak (66) byl oblastní ředitel pro východní Evropu ve firmě dodávající pomocné suroviny výrobcům potravin se sídlem v Rakousku. Později přešel na druhou stranu barikády, angažuje se ve spotřebitelské oblasti, publikuje a přednáší.

Dělají výrobci potravin záměrně svinstva  a prodávají horší kvalitu? Samozřejmě! Přečtěte si tuto etiketu na párcích, které byly kdysi lidové a daly se jíst. Hm, 55 procent vepřového masa, 1 procento hovězího, kuřecí kůže …… … a kolik éček? Jeden, dva, tři … čtrnáct. Tři druhy zahušťovadel, sója, výrobek může obsahovat stopy mléka, vajec, hořčice. To je šok. Kuřecí kůže a samé éčka. To nesežere ani pes a oni to prodávají lidem. Evropská unie totiž schválila po splnění stanovených podmínek výrobcům červeného masa i užívání masa drůbežího a nikdo nikdy nezkontroluje, kolik drůbežího separátu nacpou do párků či salámů. Do takových výrobků je třeba přimíchat hromadu aditivních látek, aby držely pohromadě. Optimální párky jsou podle vzoru 40 – 30 – 30, tudíž 40 procent libového vepřového, 30 procent tučné a 30 procent voda. Není to zdaleka to, co nám prodávají. Jsou tam i fosfáty. Na co dávají do potravin fosfáty? Když se kdysi porážela zvířata a maso se za tepla zpracovávalo, tak v něm byl přirozený fosfát, který vázal vodu, a nebylo třeba nic přidávat. Dnes se v průmyslové velkovýrobě maso zpracuje nejdříve za 48 hodin po porážce, fosfát se mezitím odbourá a do výrobků ho musí přidat uměle. Vyrábí se v chemické továrně, stejně jako fosfáty, které se dávají do pracích prášků.

Jsou tyto párky nebezpečné? Jsou především nechutné a informace na etiketách nečitelné. Mě jako zákazníka uráží, že údaje                o složení výrobku jsou napsané tři-čtvrtě milimetrovým písmem, když doporučení k dávkování zabírá třetinu obalu. Co nám říká informace, že je v párcích například čtrnáct druhů éček?  Že výrobce tam dal velmi málo masa, nahradil je sójou a éčka přidal, aby vytvořil barvu, chuť, konzistenci a trvanlivost. Jsou éčka nebezpečná? Jsou to v EU schválené potravinářské přísady. Já se raději vyhýbám potravinám, v kterých je jich více než pět. Sice nejsou přímo nebezpečné, ale Evropská unie neřeší možné následky dlouhodobým přijímáním potravin v  takovém množství. Osmnáct let jsem pracoval na manažerském postu, ve firmě, která dodávala firmám pomocné suroviny a  koření. Tolik let jsem dokonce musel jíst výrobky na degustacích, nebo jsem je předváděl po celé východní Evropě. Ke konci jsme se již naučili losovat, kdo z nás bude ochutnávat. Nikdo to nechtěl, protože jsme po konzumaci mívali „běhavku“. A to jsem pracoval pro rakouskou firmu, která měla určitou kvalitativní hranici, a která „nepodlézala“. Přímo jste se podíleli na zhoršování kvality potravin, když jste takové pomocné suroviny prodávali. Z počátku ne, protože jsme přinášeli nové technologie. Později jsem i já těžko odolával tlakům našich zákazníků. Proto jsem přešel na druhou stranu a o problému začal hovořit. Když jsem skončil, tak jsem měl o 20 kilogramů více, než teď. Také jsem měl vředy na žaludku, dvanácterníku a cukrovku. Šéfové velkých potravinářských firem tedy asi nejedí vše, co vyrobí…  O tom nepochybujte. Ani si nedokážete představit, co někteří požadují od dodavatelů. Například se ptali – kolik koniny můžou dát do výrobku namísto hověziny, aby to nebylo cítit? Dostali odpověď, že 5 procent. Ptali se: Když dáme více, máte něco, čím by se to dalo přebít? Dostali odpověď: Máme. Takto to opravdu funguje. Několikrát ročně připluje do Hamburku veliká loď naložená mraženým koňským masem z Kanady, Čile, nebo Argentiny. Miroslav Spišiak v ruce drží slovenskou Fitness šunku, která obsahuje 14 éček. Na talíři je vpravo rakouská Vital šunka se šesti éčky, ale s 89 procenty masa. Slovenskou raději nejí.

Nedávný skandál s přidáváním koňského masa do hověziny není nic nového?  Skandál ano, přidávání ne. Když jsem do firmy v roce 1992 nastoupil, tak to již výrobci dobře znali. Svinstvo není ani to, že koňské maso přidávají, ale to, že tuto informaci na etiketě neuvedou. Podvádějí. Prodávají výrobek, jako by byl vyroben z hovězího masa, ale je v něm i laciné koňské. Můžeme takto paušálně hovořit o všech výrobcích? Nejsem již v byznysu 5 let, ale neznal jsem nikoho, kdo by to nezkoušel. Jestli se nakonec všechny takové pokusy dostaly na pulty nevím. Nelhalo se jen s koninou. Dával se například hovězí lůj do vepřového sádla. Hovězí játra, která se jinak zpracovávají jen jako krmivo pro psy přidávali do nejjemnějších francouzských paštik. Jediným cílem bylo zlevnit výrobu. Při letošním skandálu s koninou zjistili koňské maso ve výrobcích podle DNA testů, tudíž jsou potraviny pod stále větší kontrolou. Nebo ne? Nezjistili to kontrolou DNA. Testy prováděli až dodatečně, aby potvrdili informace, které dostali. Většinu potravinových skandálů neobjeví kontroly, ale vždy jde o informaci zevnitř. Výroba potravin je řetězec jednotlivých článků, které začínají někde na poli a končí na vašem talíři. Každý z těchto článků musí profitovat, a jestli je některý nenažraný, tak si vezme více. Potom se skandál někdy provalí. Testy DNA se na primární zjišťování obsahu nikdy nevyužívaly a dle mého názoru tomu tak nikdy nebude, protože jeden test stojí 400 eur a trvá týden. Dokážete si to představit, když jedna továrna produkuje denně 25 druhů výrobků a z každého 3 várky. Kdo by to zaplatil, kdyby brali z každé várky vzorky? Takže koninu jíme v masových výrobcích stále? Nevím. Pravděpodobně ano. Větší svinstvo je ale drůbeží separát. Po zabití kuřete se odstraní prsa, stehna, křidélka. Zbytek včetně kostry jde do separátoru a vymačkají z něho bílkovinovou břečku. Dnes ji nazývají MDM, zní to vznešeněji. Na Slovensku, V Maďarsku, Česku a dalších zemích najdete málo drůbežích výrobků, které by skutečně byly vyrobené z drůbežího masa. Většina je ze separátu. Někdy jej přidávají i do jiných výrobků. Do jakých ? Například do výrobků z červeného masa. Pokud se výrobce trochu krotí a nepřidává separátu příliš, tak to nikdo nezjistí. Ale například rakouští, němečtí a pravděpodobně ještě někteří výrobci se dobrovolně vzdali používání drůbežího separátu. Tudíž rakouské drůbeží párky jsou převážně vyrobeny z masa. I oni chtějí vydělat, ale existují určité hranice, které mají asi někde jinde. Může se stát, že stejný výrobek od stejného výrobce má jiné složení např. v Rakousku, než na Slovensku? Dokáži si to představit. Znal jsem rakouské a německé výrobce, kteří pro východní trhy vyráběli jiné masové výrobky. Na jedné lince změní poměry a určí, že toto jde na Východ a toto na Západ? Je to jen otázka receptury. Když si řeknou, že například třetí várka bude taková a taková, dají do ní emulzi vyrobenou z kůží, přidají něco jiného a hotovo. Je to zcela legální, nejde o podvod, vše je „orazítkované“ Evropskou unií. To je na tom to hrozné, že hodně špatných věcí se dělá zákonným způsobem a zabalí to jen do věty, že chtějí vyhovět jiným zvyklostem spotřebitelů. Netvrdím, že jsou paušálně všechny potraviny takové, ale je jich velké množství. Může být pravda, že kuřatům dovážených na Slovensko z Asie dávali růstové hormony a antibiotika, aby rychleji rostla? Nejen těm, ale nemůžu vám to dokázat. Co si ale máte myslet, když za 38 dní vyroste z čtvrt-gramového kuřete dvou-kilový kousek. Máme věřit, že nedostávalo hormony a vyrostlo přirozeně? Antibiotika jíme i v rybách z chovu. Musíte dávat velký pozor na to, co si kupujete. Například lososa z chovu, anebo lovu. Ne etiketě je to uvedené. Kupte si raději z lovu, protože ryby z chovu můžou krmit malými sardinkami smíchanými s antibiotiky. Teď je celkem populární ryba pangasius z Vietnamu, ale o ní se kdeco taky psalo. Je špatná? Já pangasiuse raději nejím. Viděl jsem německý dokument o tom, jak se pangasius pěstuje. Nevím, nakolik byl pravdivý, ale bylo mi špatně i u obrazovky. Jenže v globálním světě není nikdo čistý. Takže co jíme? Je to co si kupujeme v obchodech tak nekvalitní?  Kvalita je subjektivní. Jestli vám to chutná, je to pro vás kvalitní. Mně nechutná. Vše obsahuje velké množství tuku a velmi mnoho cukru, které jsou obsaženy i u masných výrobků. A samozřejmě není pravda, že čím dražší, tím kvalitnější. Dostáváme to stejné. Proč jsou potom tak výrazně rozdílné ceny? Rozdílné ceny jsou důsledkem obchodní politiky výrobců, způsobu balení, anebo drahé reklamy. Například většina výrobců masných výrobků nenakupuje u domácích chovatelů. Prasata pocházejí z velkochovů v Dánsku, Holandsku, nebo Německu. Průmyslový způsob výroby je i tady. Prasata se poráží na velkých jatkách. Jakých? S tisícovými kapacitami. Potom je velkoobchodníci prodávají dále. Do výroben je  prodávají čím dál méně v půlkách, ale čím dál více jako nasekané na kousky. Velkoobchodníci to nabízí po celé Evropě velkovýrobcům, a pokud někdo hovoří, že původ potravin se dá vysledovat, je pro ně                   k smíchu. V té vaně  plné vepřových kousků nevysledujete nic. Můžete se spolehnout jen na to, co vám řekne dodavatel. A já bych rozhodně na to nespoléhal. Jíme tedy horší kvalitu, než například sousední Rakušané?  Z mého pohledu co se kvality týče ano. Já nakupuji hodně v Rakousku. Na Slovensku kupuji jen pivo a minerálku. Proč? Protože jsem v potravinářství pracoval 18 let. Jedna ze spotřebitelských organizací učinila testy složení značkových produktů a přišla na to, že například jeden nejmenovaný populární nápoj obsahuje v dvoulitrové láhvi tolik cukru, jako by v ní bylo 84 kostek. Jenže Slovákům, Čechům, Bulharům a dalším nedopřejí ani ten cukr. Čím tedy cukr nahrazují?  Značnou část cukru nahrazují izoglukózovým sirupem, který má stejnou sladící schopnost, jen jej třeba užít méně a o to více můžou přidat do nápoje vody. Dokonce káva dovážená pro některé východní státy obsahuje až pět procent obilnin. Vzdor tomu je ten nápoj v Rakousku možná stejně drahý jako na Slovensku …  Není, v Rakousku je levnější. Rakouští obchodníci nejsou až tak nenažraní. Mají nižší obchodní marže. Stejné supermarkety si tam dovolují méně, než u nás, protože u nás jim to dovolíme. My všichni. Jsme benevolentní. Často se hovoří, že potraviny u nás jsou levné, protože jsme chudobní.  Chiméra. Podívejte se na oficiální čísla ze stejné síti supermarketů. 250-ti gramové máslo stálo včera na Slovensku 1,78 eura, v Rakousku 1,39 eura a v Německu 0,85 eura. Kdyby v Německu prodávali v supermarketu toto máslo za 1,78 eura, tak by se jim zákazníci vysmáli. Filozofie, že máme levné potraviny, protože jsme chudobní, jednoduše nesedí. Němci by potom museli být o polovinu chudobnější. Zvykli jsme si přijímat filozofii obchodníků  a hovořit o ni jako o pravdě. V médiích se objeví informace, že je špatná úroda a supermarkety hned ječí, že se budou zvedat ceny. Jejich výmluvy jsme si osvojili namísto toho, abychom hledali jiné zdroje. Zákazník ale nemá mnoho šancí. Kde si sežene jiné zdroje potravin? Já mám například své dodavatele masa, kteří jsou příliš malí na to, aby dodávali do supermarketů.  Zeleninu mám v sezóně od sousedů. Diverzifikace nákupů potravin začíná být populární  i na Západě. Ale zeleninu a ovoce od sousedů máte jen v létě a na jaře a v supermarketech je vždy.  Kdo potřebuje jahody uprostřed ledna? Jen zlá macecha v pohádce. Jenže nám natlačili do hlav, že mít jahody v zimě je fajn, i když jejich cesta k nám trvá i týden. Nemají chuť, nevoní, jsou jen pěkně barevné a drahé. Problém levných potravin na Západě tkví možná i v tom, že tam mají zemědělství více dotované.  Je více dotované, ale ne tolik, aby byly tak velké rozdíly v cenách. Problémy s potravinami nastaly počátkem dvacátého století, kdy se z výroby potravin stal průmysl.Ekonomické ukazatele dostaly přednost před zásadami výživy. Dospěli jsme do stádia, kdy na evropských pultech dnes leží 170 tisíc druhů potravin a stále se spekuluje jak a kde je ještě inovovat. Výroba potravin  je globalizovaná, musí se vyrábět jinak, jako kdyby je dělali doma. Upravovat, konzervovat, přidávat látky, aby to nějak vypadalo po celou dobu spotřeby a aby to přežilo transport. Jenomže, prvotní suroviny se tím ničí. Pokud je tedy na trhu 170 tisíc výrobků, tak si lidé můžou vybrat kvalitu a nemusí si kupovat špatný produkt. Když začal Henry Ford vyrábět průmyslově automobily, tak řekl: „U mě dostanete automobil jakékoliv barvy, pokud bude černá“. To samé platí i pro potraviny a je zbytečné zmiňovat, že na evropských pultech jsou tisíce výrobků a u nás dostanete jen to, co vám obchodník nabídne. Čím dál více populární a i dražší jsou biopotraviny. Jsou dobré?  Geniální nápad, ale většinou podvod. Co jsou biopotraviny, když je oficiálně povolené používat v nich 50 druhů éček? I ty éčka jsou vyrobeny biotechnologií? Momentálně je na trhu    56 tisíc druhů potravin s nálepkou „bio“, což se již blíží ke třetině všech potravin na trhu. V Německu vypukl skandál s vejci, jakmile se zjistilo, že farmář dodával na trh milióny vajec deklarovaných jako bio a většina kuřat byla přitom chována v klecích. Představte si, že by měl dodávat vejce v bio kvalitě do velké sítě supermarketů. Velmi těžko by dokázal zvládnout toto množství, kdyby jen sbíral vajíčka, která slepice poztráceli po farmě. Zastánci biopotravin ale hovoří, že přísná kontrola špatná vejce odhalila, tudíž trvat na bio kvalitě má význam…  Víte jak ta „přísná“ kontrola odhalila skandál? Že jim to vyzradil bývalý zaměstnanec farmy, kterého vykopli. Pil jsem bio-vodku i bio-víno. Ať mi někdo vysvětlí, jak můžou zkontrolovat, že je vodka bio? Při její výrobě musí následovat stovky kroků. A nebo, v Německu je velkopekárna, která vyrábí bio-chléb. Kvašení ale podporují enzymy. Taky se zjistilo, že i suroviny si nechají dovážet. Firma chléb jen peče a chlubí se, že rozváží bio-chléb po celém Německu a i na sever Itálie. Jak to může být bio, když těsto předmíchají, stabilizují a týden s ním manipulují.

Před časem jste přeložil knihu německého autora Thila Bosého zvanou Falšovatelé jídla. Jeho údajně potravináři nenávidí. Právě tento případ o  bio-chlebu je z jeho knížky. On například popisuje, jak s posvěcením Evropské unie začínají výrobci snižovat gramáž potravin s tím, že ceny nechají stejné. Thilo Bode založil a vede spotřebitelskou organizaci Foodwatch a je fakt, že jej většina potravinářů nenávidí. Často vystupuje v televizních pořadech, jezdí po zemi a momentálně vede i spoustu soudních sporů. Na příkladech uvádí, jak nás výrobci nachytávají hezkými obaly a nápisy welness, bio a podobně. Připomíná, že výrobce jistého jogurtového nápoje, který je známý i u nás, musel v Americe zaplatit 35 miliónů eur jako mimosoudní vyrovnání, protože sliboval po vypití nápoje vše možné. Patří dnes potravinářství mezi největší byznys?  Ano, vždyť například v Německu jdou na reklamu potravin větší prostředky, než na reklamu automobilů, i když je Německo automobilová velmoc. Je to ohromný byznys, protože každý potřebuje jíst. Bude to takto pokračovat?  Věřím, že lidé jednou začnou přemýšlet o tom, co jedí. Potom se vzpamatují i firmy, protože jsou velmi citlivé na svůj obrat. Důležité je také si zvolit politiky, kteří něco změní. Roky se hovoří o pastech na děti, které jsou u pokladen – vystavené cukrovinky. Tam  začíná závislost. Jestliže budeme mít politiky, kteří neřídí společnosti, mohli by tento problém zlikvidovat. Samozřejmě se jedná o globální problém. Slovenský ministr zemědělství Jahnátek začal po svém nástupu dost ostře jmenovat všechny nedostatky v supermarketech, na které přicházejí kontroloři.  Byl jsem šokovaný, jak ostře po nich šel, ale tehdy jsem se s jedním kolegou vsadil, že byl tak tvrdý naposled. Sázku jsem vyhrál. Až nedávno po dlouhé době připomněl nějaký supermarket, ale tam jedli potkani balená kuřata, a to už říct musel. Co polské potraviny? Jde o tak špatnou kvalitu, jak v médiích prezentují?  Tam je problém od socialismu, protože v Polsku neexistovala zemědělská výroba. Měli jen malé rolníky a neměli ani příliš rozvinutou potravinářskou velkovýrobu. Když se později připravovali na vstup do EU, tak odpadlo mnoho výrobců, kteří nechtěli investovat a nesplnili evropská kritéria na vybavení výroben. Existuje ale podmínka, umožňující je prodávat na domácí půdě. Může se vyrábět i ve špatných podmínkách, ale jen pro domácí trh. A oni je vyváží…  Staré přísloví hovoří, že pokud fena nechce, pes neskočí. Myslíte si, že ty nákladní vozy naložili polským masem jen tak a jeli na Slovensko bez toho, aby měli kupce? Ne, měli u nás odběratele, kteří si u nich zboží objednali. Takže nejde o polský problém, ale o náš.

Takto vypadají kuřecí McNuggets – vážně!

Tato fotografie kolovala po internetu, a z dobrého důvodu: je to pohled do zřídka vídaného světa mechanicky odděleného masa, či AMR (vyspělého získávání masa).

Lidi, toto je mechanicky separované kuřecí, vynález konce 20. století. Někteří v 60. letech zjistili, že zpracovatelé masa mohou vyrazit dalších pár procent zisku z kuřat, krůt, prasat a krav tím, že oškrábou kosti dohola. Provádí to stroje, ne lidé, které protlačují kosti zbylé po původním ořezání sítem pod vysokým tlakem. Pasta, kterou vidíte na obrázku, je výsledek.  Tato pasta se stává hlavní přísadou mnoha hot dogů, boloňských salámů, kuřecích nugget, pepperoni, salámů, párky atd….  Průmysl tuto metody nazývá AMR – vyspělé získávání masa.  Jakmile je „kuře“ zpracováno, musí být ponořeno do čpavku ( aby se zabily bakterie), pak se musí přidat koření (protože jinak to chutná jako hovno)  a musí to být obarveno, protože lidé by se vyděsili, pokud by jejich McNuggets měly jahodovou barvu (barvu masa a krve). A to pak cpete do malých dětí. Děsivé! Pozn. redakce. Je možno popřemýšlet, proč rychlé řetězce míří s kuřecími nugetkami primárně na dětské zákazníky, zajímavé, že? Jamie Olivier, známý kuchař, občas dětem ve své zemi (Velká Británie) ukáže, jak se nugetky dělají.. a spolehlivě je tím znechutí. Ne tak mladé Američany.

Máte rádi módu posledních měsíců v Česku, různá ovocná piva? Pak se nyní o nich něco dozvíte.  Hit tohoto léta - ovocná piva, tzv. radlery. Staropramen Cool Grep obsahuje celkem 13 éček, z toho 5 velmi škodlivých:  Sladidlo E952 je 40x sladší než cukr bez jakéhokoliv energetického obsahu. Vyrábí se z cyklohexylaminu, který se jinak používá na hubení hmyzu nebo proti korozi. Zvyšují účinky karcinogenů. V USA ZAKÁZÁNO! Sladidlo E954 je dokonce až 500x sladší než běžný cukr bez energetického obsahu!! Vyrábí se z toluenu. Další sladidla E950 a E951 ještě zvýrazňují sladivost ostatních sladidel. Údajně vhodné pro hubení krys. E120 je skutečná lahůdka - rozemletí broučci Dactylopius Coccus. Dodávají potravinám zdravou červenou barvu. Mohou ale způsobit kožní nádor, astma, kopřivku, sennou rýmu, u dětí hyperaktivitu. Celkem pět velmi nebezpečných éček. To je COOL.

Hypermarketové rajče

Rajče se sklízí ještě zelené. Pak je uloženo do velkoskladů, kde je podchlazeno při teplotě do deseti stupňů. Cílem je zpomalit proces dozrávání o zhruba dva týdny a tím oddálit krajní termín ideální konzumace. Jenže následný osud rajčete je mnohem závažnější a také méně známý. Aby byla rajčata zbavena eventuálních bakterií, projdou chlorovou koupelí. I když v ní pobudou jenom dvě minuty, přesto část této tekutiny vstřebají. Absorpce se usnadňuje zejména tehdy, je-li na některém místě porušena slupka. Pak přichází dvou až třítýdenní pobyt v komoře pro dozrávání. A právě v tomto ovzduší naplněném etylénovým plynem nabírá rajče, podobně jako mnohé další plody, charakteristickou barvu. Doporučuje se, aby tato fáze zrání nepřesáhla 72 hodin, protože pak by se na plodech mohly objevit houby. Jenomže toto doporučení je velmi často porušováno, protože je třeba dosáhnout přijatelné barvy u plodů sklízených ve stále ranější fázi vývoje, čili zelenější a zelenější. Nyní začíná kosmetická fáze celého procesu. Aby rajče vypadalo lépe a lákavěji, využívá se umělého barviva. Než se rajčata vydají na pulty obchodů, je jim do kůže vstříknuto barvivo, které jim dodá jednotný vzhled. Ještě než se rajče dostane na náš stůl a dřív než je položeno na pult, musí projít další procedurou, voskováním. Tím se zabrání vypařování vody, scvrkávání a vráskám a dužina rajčete se uchová tak dlouho, jak je to jen možné. Některé deriváty vosků jsou z petroleje a další mohou být pro zjemnění obohaceny mýdlem. O tom, co jíme, rozhodujeme sami. Fuj - a to nám dávají bez ostychu. Já věděl, proč se plahočím, proč ohýbám hřbet na zahrádce ... ať žije zlatý venkov !!!!!!! a domácí zahrádky !!!!!!! Tak " dobrou chuť " ....... brrrrrrrr .......

Enzymy, éčka a rychlá zkáza. Co možná nevíte o chlebu, který jste si koupili.

Co jsou schválně nedopečené, pytle nacpané  enzymy a  přídavnými látkami(tzv. éčka) ve skladech a   starý  chléb rozemletý do těsta.  Tohle všechno najdete v průměrné české pekárně.Za posledních dvacet let došlo k dramatickému úpadku kvality tradičního českého chleba. Tuzemští  pekaři hromadně opustili  tradiční způsob výroby  a místo z kvásku, mouky   a    vody pecny připravují z předchystaných směsí  a  umrtvených  průmyslových  kvasů. Původní receptury se drží už jen malé procento podniků. Chléb tak sice vypadá stále stejně jako dřív, ale tvar, barva i chuť  bochníků jsou vyhnané enzymy a různými "éčky". Díky nim se výroba chleba zkrátila o víc než polovinu času. "Když  uberete  z  výroby  chleba  čas,  ubíráte  i  všechny  jeho kvality  včetně vůně a chuti," říká Josef Příhoda, který se na Vysoké  škole  chemicko-technologické  věnuje  výrobě  chleba většinu  svého  života.  "Dnes  pekaři  nahrazují  čas  enzymy  a dalšími přídavnými látkami."

Kromě toho, že se z chleba vytratily přirozená chuť a vůně, mnohem  rychleji  podléhá  zkáze.  Plesnivá  střída  není  nijak výjimečná už po  třech  dnech. Ještě před dvaceti lety přitom potravinářské    normy   určovaly,     že    chleba    musí    vydržet poživatelný čtyři dny. Dnes se "záruční lhůta" u většiny chlebů smrskla na čtyřiadvacet hodin od upečení.

"Každý chleba je dobrý, když je čerstvý. Ale jde taky o to, aby byl k jídlu  ještě druhý nebo třetí den. A to už je dnes řada chlebů plesnivá anebo úplně ztvrdlá," říká docent Josef Příhoda z VŠCHT.

Běžnou praxí je v českých pekárnách přidávání rozmočených neprodaných pecnů do nového těsta. "Starý chleba může tvořit klidně   desetinu  objemu  toho  nového,"  potvrzuje  Vladimír Doležal z České zemědělské univerzity. Nijak výjimečné není ani úmyslné nedopékání chleba. Ten je pak měkčí  a  zákazníci jej považují za čerstvější. "Hodně  lidí vybírá chleba tak, že ho ohmatají a vyberou ten měkký, protože to je pro ně synonymum čerstvého. No, a když necháte chleba místo padesáti minut péct pětačtyřicet, tak je měkčí na omak. A právě tohle někteří pekaři dělají," vysvětluje používané postupy Jaromír Dřízal z pekařského svazu.

Pekaři s pytli předmíchaných směsí a pecny, co plesnivějí za tři dny,  ale  nepředstavují  jediné  záporné  hrdiny tohoto  příběhu. Dalšími  jsou   supermarkety.  Tlačí  pekárny  k  co  nejnižším cenám, vybírají od nich různé poplatky a smlouvami nutí pekaře k dost nevšednímu počínání. Český chléb schází na úbytě...

Týdenní nákup nacestoval 68 077 km Kopr z Izraele, hrozinky z Chile, holandská rajčata a salát ze Španělska. Potraviny z nákupu, jaký děláte každý týden, toho najezdily víc než vy za celý život. A vy si díky tomu můžete u regálů užívat svět bez ročních období. Jenže něco v tom světě je strašně špatně. Zmizela chuť, vůně a vitamíny. iHNed.cz